Mistrovství světa v hasičském sportu (1. díl)
Říká se, že není každý den posvícení. Tak jako všechno i tohle vzal Salibandy možná až zbytečně zodpovědně a ono kýžené posvícení ještě neproběhlo nejspíš ani jednou. Naštěstí nakonec vždycky všechno dobře dopadne a jestli to dobře nedopadlo, ještě není konec - a Sali má nekonečně velký odhodlání a trpělivost. Vlastně jsme spíš zástupci hasičského řemesla vzhledem ke všem těm požárům, které jsme již museli hasit a jak často to děláme. A proto vás, naše milá Salifamily, vítáme za oponou našeho „amerického snu“. Snu o firmě, která z českých luhů a hájů dodává své výrobky do celého světa, komunikuje s čelními představiteli největších florbalových svazů, objíždí české ambasády v zahraničí kde se připravuje na expanzi a chystá se přivést florbal do Spojených států amerických. Z Česka. Takže znovu - říká se, že není každý den posvícení - a my se v rámci naší upřímnosti vůči vám rozhodli se s vámi podělit o to, kolik jídla vlastně už při této žranici skončilo na zemi, jakkoliv to může vypadat, že tančíme růžovým sadem.
Veškeré naše faily začaly vlastně ještě dřív, než jsme se jako dva přátelé a soon-to-be-zakladatelé potkali. Jeden z nás si od své tehdejší partnerky vyslechl, že florbal není pořádná práce ani koníček a že odchází za lepším, zatímco druhej byl chycenej v tažném laně předsudků vůči všemu co nebyl fotbal či jeho odnož a tak v tělocviku při hlasování všem vyhrožoval, že o ně zlomí tu „přiblblou hokejku“, budou-li místo pro futsal hlasovat pro florbal. Myslím, že máme daleko k tomu, abychom tuhle situaci mohli označit za ideální mix světonázoru, zážitků a settingu, který by mohl přinést ty správné nápady pro vytvoření mezinárodně fungující florbalové firmy. Rok se s rokem sešel a ti dva se potkali. Jeden se zničenými koleny, pro které musel ukončit hráčskou dráhu a druhý s výčitkami, že svou fotbalovou rádoby kariéru vzdal ještě dřív než se ze snu stala skutečnost a s nově nalezenými sympatiemi i k té „přiblblé hokejce“ a láskou k podnikatelské řeholi.
Pořád dost špatný nastavení startovací čáry. Jediné, co jsme tehdy měli, byla vůle, sny, ctižádost, ambice a to z dvou známých udělalo přátele. Jenže až takové, že jsme se museli potkat asi třicetkrát, než jsme se od našich běžných přiblblých keců u piva/vína a snahy přesvědčit všechny kolem, že jakože pracujeme, dostali aspoň k řešení názvu, který jsme nakonec nikdy ani nepoužili pro jeho zbytečnou složitost a ve výsledku i perfektní nesouvislost s naším výsledným záměrem - dámy a pánové, „BPD eqpmt“ byl v dané situaci vrchol naší kreativity. Zatleskejme si tak akorát za odvahu s tím jít ven. A tak jsme šli - konkrétně do akceleračního programu jednoho ostravského co-workingového centra, kde jsme v průběhu akcelerace dostávali příšernou čočku prakticky za všechno možné. Oba zakladatelé si snažíme zoufale namluvit, že to nebylo proto, že bychom byli v dílčích tématech a workshopech špatní nebo nepřipravení, ale proto, že jsme tak handsome, že to porota a průvodci akcelerací prostě neustáli.
Ale teď trochu vážně - byla to skvělá zkušenost už díky jinému pohledu na svět, s nímž jsme se tam střetli. S některými věcmi jsme mohli souhlasit víc, s některými méně, něco jsme měli v malíčku, něco u prdele a v něčem jsme plavali. Důležité ale bylo, že se pořád něco dělo a my se učili. Nonstop. Nicméně to vyústilo ve znamení všech předchozích i následných kroků dokonalým neúspěchem při finálovém večeru, kdy se náš projekt, tehdy už přejmenovaný na Salibandy, umístil suverénně poslední. Přijali jsme to s evidentním nadhledem, řekli si, že jsou hlasující vocasové bez podnikatelského ducha a šli utratit nesmysl peněz do luxusní restaurace stojící opodál od místa finálového večera v naději, že to pomůže zapomenout na zasažené ego. A hádejte co? Nepomohlo to a ještě jsme byli o nesmysl lehčí :-)
Pokud tě naše povídaníčko zaujalo, 2. část našeho článku si můžeš přečíst zde.