Pavel Brus: Proč o kariéře florbalisty rozhoduje individuální trénink, ne talent

27. 05. 2026

Pavel Brus je florbalový trenér, sportovní fyzioterapeut, čtyřnásobný držitel ocenění Trenér roku v českém florbale a spoluzakladatel značky Salibandy. V první části rozhovoru mluví o tom, proč podle něj o kariéře florbalisty rozhoduje individuální trénink víc než vrozený talent, a kolik se dá za rok získat třiceti minutami denně.

Co je u mladých florbalistů největší slabina, kterou Salibandy řeší?

Záleží, jak moc mladé florbalisty myslíme. U úplných prcků na slabiny vůbec nekoukám. Žádné nemají, jsou skvělí. (smích)

Teď vážně. Pokud něco, tak nedostatek individuálního tréninku. Toho tréninku, který rozvíjí dovednosti, posiluje základy a na těch základech staví sebevědomí. Není to ale vina těch dětí. Je to dané podmínkami, které tu máme. Ve Švédsku nebo Finsku jsou hráči kvůli počasí častěji zavření vevnitř, takže je pro ně přirozenější pořád trénovat. Tlačí je k tomu i větší konkurence a vnitřní motor zlepšovat se. Ten ale obvykle přichází až v pozdějším věku, a to mi pro změnu občas chybí u hráčů, kteří by mohli mít zajímavou kariéru.

Spousta hráčů nedosáhne na svůj strop proto, že je nic netlačí dopředu. Jsou talentovaní, na tréninku září, v zápase to stačí. Mají sen, že půjdou do zahraničí, ale tam se až na výjimky utáboří v šedém průměru. Nedostanou od toho sportu, co chtěli, přestane je bavit. A začíná to v základech. Kluci i holky tady v Česku jsou senzační. Když ale sečtete počet tréninkových hodin, na které se průměrný Švéd nebo Fin dostane, jsme z mé zkušenosti někde na násobcích toho, co odtrénuje český hráč. V profi florbale už tu díru nedoženete, protože tam ty nůžky tak rozevřené nejsou.

Salibandy dává každému možnost trénovat nejen víc a častěji, ale taky jinak. Zajímavěji, zábavněji. Rutina nebaví nikoho, malé děti nejmíň. Když hravou formou přidáte každý den třicet minut tréninku dovedností, máte za rok odtrénováno sto padesát hodin navíc. To je zhruba porce, kterou při třech trénincích týdně po hodině a půl odtrénujete za celý rok, počítám-li, že přes léto se netrénuje. A když si uvědomíte, že z té hodiny a půl je něco fyzická příprava a něco čekání, ten rozdíl je ještě větší. Tuhle matematiku měli dokonale zmáknutou Kobe Bryant v basketbalu, Jarda Jágr v hokeji nebo Cristiano Ronaldo ve fotbale. A to jsou nějaká jména.

A jestli někdo řekne, že neví jak trénovat nebo nemá peníze na individuální tréninky, jsme hrozně rádi, že se nám povedlo postavit platformu Floorballing, která lidem dává v podstatě osobní coaching.

Podle čeho hned poznáte, jestli hráč doma trénuje?

Už při nástupu na hřiště. Podle toho, jak drží hokejku. Někomu sedí přirozeně, někomu překáží. Po čase se to opticky srovná, ale hutný základ se dohání těžko. Pak ta hokejka vypadne z ruky, když nemá, hráč s ní není tak srostlý.

Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu a přitom strašně podceňovanému přínosu domácího tréninku, a to je identifikace hráče. Kdo doma trénuje, identifikuje se s hokejkou úplně jinak než ten, kdo to jen někde bambelá. Ať nedojde k mýlce, pořád je úplně nejdůležitější, ať ho to baví. Ale setkávám se s tím, že děti nebo mlaďoši jsou zničení z toho, že nevědí, proč jim to v nějaké fázi nejde podle představ. A to, co je v tu chvíli brzdí nejvíc, bývá skleněný strop. Omezení, které si ani neuvědomují, ale mají ho zažité. Že Švédi jsou lepší, že Finy nedostihnou, že tohle nebo tamto.

Často proto, že se v hlavě neztotožní s tím, že jsou ti, co mají natrénováno, a nevěří si. Pak je tam nervozita, odskakují jim míčky, pohyby jsou nejisté. V lepším případě to vede ke ztrátě míčku, v horším ke zranění. Vidíte to na strnulosti. Kdo má natrénováno, je uvolněnější, víc ho to baví a přemýšlí rychleji, taky proto, že si neláme hlavu s tím, co z domácího tréninku ovládá dokonale.

Přemýšlíte u toho, když si zavazujete tkaničky? Nejspíš ne. A stejně se vám to skoro vždycky povede. Ve sportu to platí úplně stejně.

Kolik tréninku je tedy potřeba?

Není to o objemu, který by někoho odradil. Je to o pravidelnosti a o tom, dělat to chytře. Třicet minut denně zní jako nic, ale ta čísla se sčítají, a po roce nebo dvou je rozdíl mezi hráčem, který si tu rutinu vytvořil, a tím, který ne, vidět na první dobrou. Ne náhodou jsou to právě individuální dovednosti, kterými se hráči na vrcholu odlišují. Na téhle úrovni umí pracovat s hokejkou skoro každý. Rozhoduje to, kdo tu práci dotáhl o stupeň výš, když ostatní skončili s týmovým tréninkem a šli domů.

Ve druhé části rozhovoru se Pavel Brus věnuje fyziologii: jaké svaly florbalisté nejvíc zanedbávají, proč se výkon pod tlakem zápasu propadá a jak s tím souvisí zranění.